Dodnes nezapomenu výraz svého muže ve chvíli, kdy jsme spolu s naším ročním kocourkem v přepravce čekali v čekárně u veterinářky na objednaný zákrok - kastraci. Měla jsem pocit, že zákrok podstoupí můj muž a nikoliv náš kocour. Byl bledý až zelený, zaražený, naštvaný, smutný. Ani já jsem nebyla právě nadšená tímto zákrokem, ale vzhledem k tomu že nám před pár měsíci zemřel tříletý (nekastrovaný) kocourek po rvačce s jinou kočkou, měla jsem jasno.
Ale jak tak vídám ty opuštěné toulavé kočky u silnic, vidím jak přeplněné jsou naše útulky a jak stále někdo někde nabízí koťata, říkám si, že jsme asi jedni z mála co možnost "nechat vykastrovat" svou kočku zvolili. Ale je to správné? Máme tedy nechat svou kočku vykastrovat nebo ne?
Odpůrci tohoto zákroku by jistě namítli, že tyto zákroky jsou proti přírodě, proti životu, možná proti Bohu... Ale z druhého pohledu, topení koťat či jejich vyhazování v pytli do popelnic a další hrůzy nejsou proti přírodě? Faktem totiž je, že kastrované kočičky vás nejen nepřekvapí žádnou nadílkou koťátek, ale dožijí se vyššího věku, budou mazlivější, nebudou se toulat a budou se držet pěkně doma. A to za to myslím stojí.
Jsem majitelkou dvou kocourků, oba jsou vykastrovaní a nemyslím, že jim tento zákrok nějak ublížil, nebo je snad traumatizoval. Jsou to zdraví a veselí divoši, nic jim nechybí, drží se poblíž domu a nestalo se, že by přišli domů se šrámy po nějaké rvačce. Proto za mě jednoznačně nechte svou kočku vykastrovat, neublížíte jí, ale ochráníte ji. Ale manžela nechte radši doma, nebo mu po cestě domů kupte velikou zmrzlinu, aby to trauma zvládl (protože pokud má někdo trauma z kastrace naší kočky, je to můj muž)
